Amerika byla disko příběh, říká Jiří Šrámek po téměř dvaceti letech života ve Spojených státech

Spojené státy jsou pro spousty lidí vysněnou zemí pro život. Ne každý z nich se však odhodlá udělat náležité kroky a skutečně začít nový život jinde. Jiří Šrámek se k tomuto kroku před devatenácti lety jakožto sedmadvacetiletý mladík odhodlal. Před měsícem se vrátil zpět do rodné země. Jak sám ale říká, svoje „doma“, má v Americe.

Jiří Šrámek u Devils lake ve Wisconsinu. Foto: archív Jiřího Šrámka.

Jak jste se dostal do Ameriky?

Já letěl do Ameriky dvakrát. Poprvé když jsem byl pozvaný přes jednu multi-level marketingovou společnost, pro kterou jsem pracoval. Ve skupině asi třinácti lidí jsme letěli do Severní Karoliny na deset dní. Na základě této zkušenosti jsem se rozhodl vyjet do Spojených států podruhé, což se mi do roka podařilo. Úplně jsem si Ameriku zamiloval.

Plánoval jste již od začátku, že tam zůstanete takhle dlouho?

Já myslím, že ne. Předpokládal jsem, že zůstanu na půl roku nebo na rok. Už tenkrát jsem ale tušil, že se to může protáhnout. Víc jsem nad tím nepřemýšlel.

Vrátil jste se do Severní Karoliny?

Ne, když jsem vycestoval podruhé, tak do Chicaga.

Proč zrovna tam?

Letěl jsem s kamarádkou, tehdejší přítelkyní mého kamaráda, u jehož bratra jsme měli být. Telefonicky mi slíbil, že budu bydlet u jejich známých. Také mě uklidňoval, že o práci se bát nemusím, že té je dost. Nakonec se ukázalo, že je všechno jinak.

Jak to tedy ve skutečnosti bylo?

Dodnes si pamatuji, že jsme přiletěli v úterý a vyzvedli nás na letišti. První komplikace nastala, když mi nepřiletěl batoh a já měl jen příruční zavazadlo. Po cestě na byt mi začal vysvětlovat, že se vše trochu změnilo. Lidi, u kterých jsem měl bydlet si již nastěhovali někoho jiného. Nabídl mi bydlení u sebe do soboty a do té doby jsem si musel něco najít. Dal mi do ruky polské noviny s inzeráty, kde si mám najít práci. Což byla další nepříjemnost. Řekl jsem mu, že polsky neumím. Na to jen mávl rukou a řekl, že se nějak domluvím. Takže jsem měl bydlení na pět dní a v kapse ani ne tisíc dolarů. Takhle začal můj disko příběh v Americe.

Jak jste tedy našel svoji první práci?

Kousek od jejich bytu je taková slavná křižovatka, Milwaukke Belmont. Milwaukee je nejdelší ulicí v Chicagu, protože je na rozdíl od ostatních úhlopříčná. Na této křižovatce byla benzínka Shell, ke které každé ráno přijíždí majitelé povětšinou stavebních firem, a najímají si námezdní dělníky. Zkrátka přijdou, řeknou, že potřebují například dva lidi na stavbu a jestli se dohodnou, tak nasednou do auta a jedou. Takhle jsem první měsíc fungoval.

Takže to byly spíš takové příležitostné přivýdělky?

To bych neřekl, byl to regulérně plat. V Americe funguje systém vyplácení jinak než v České republice. Tady očekáváme každý měsíc výplatu. Ve Spojených státech spousta lidí pracuje za týdenní nebo za denní výplaty.

Ve stavebnictví jste se držel i potom?

Ano, mohl jsem si díky tomu vyzkoušet spoustu věcí. Bavilo mě na tom, že nikdy nevíš, co budeš dělat druhý den. První den za mnou přišel chlápek a ptá se mě, jestli umím stavět plot.

A uměl jste?

Neuměl. (směje se) Ale základ je vždy říct: Jo, umím to. Takže jsem s ním jel někam na tři dny sedmdesát mil za město. Když jsem se vrátil, zbývaly mi dva dny na to si najít bydlení. Zavolal jsem na jeden inzerát v oněch polských novinách. Zvedla mi to nějaká paní se zvláštním přízvukem. Nakonec jsem zjistil, že je z Moravy a bydlí o ulici dál. V tu dobu dokonce dorazil i můj batoh, co se cestou do Spojených států zatoulal. Tak jsem se k ní rovnou přestěhoval. Měl jsem možnost spát na gauči v kuchyni nebo v zasklené verandě, tak jsem první měsíc strávil na verandě, později jsem se přesunul do normálního pokoje. Pro mě bylo důležité, že je to blízko k té benzince, kde jsem věděl, že každý den mohu dostat práci.

Měl jste někdy problémy s angličtinou nebo jste se vždy domluvil bez problémů?

Já mám dodnes problémy s angličtinou. Když jsem přijel do Ameriky, tak jsem anglicky vůbec neuměl. Zrovna v Chicagu to ani nebyl problém, to je velmi multikulturní město. Žije tam asi jeden a půl milionu Poláků. Spousta lidí, co tam bydlí klidně i 30 let se za celý život anglicky nenaučí. Většina mých zaměstnavatelů byla z řad Poláků, Ukrajinců, Rusů i Čechů. Během pár měsíců jsem se dokázal naučit dobře polsky, ale moje angličtina se první dva roky vůbec nelepšila.

Dokázal jste se později domluvit v angličtině?

Já jsem po roce a půl mého pobytu otevřel svojí stavební firmu. Moji zákazníci byli převážně Američané. Takže jsem byl donucen komunikovat. Většinou jsem se domlouval rukama nohama.

Snažili se vám Američané v komunikaci pomoci a pochopit vás?

To je úžasná vlastnost Američanů! Je to velmi otevřený národ. Nikdy se vám nesmějí. Mají respekt k druhým. Samozřejmě jsem se setkal i s výjimkami. Většinou se snaží vyjít vstříc a pochopit, co se jim pokoušíte říct.

Máte tedy i negativní zkušenost?

S mojí tehdejší partnerkou jsme uspořádali menší oslavu. Pár mých českých kamarádek mělo za partnery Američany. Já jsem se se svojí lámanou angličtinou zkoušel zapojit a jeden z nich mě začal kvůli mé úrovni angličtiny urážet.

Bránil jste se nějak?

Zeptal jsem se ho, kolika jazyky se domluví on. Samozřejmě kromě angličtiny, jeho mateřského jazyka, žádný neznal. Tak jsem se mu omluvil, že mám jen základy angličtiny a dodal jsem, že já umím česky, slovensky, rusky a polsky.

Američané se většinou moc cizí jazyky neučí.

Úroveň vzdělání Američanů je celkově otřesná. Když jsem jim říkal, že jsem z Česka, většinou netušili, kde to je. Jedna dívka se mě dokonce zeptala, kde v Americe jsou Čechy. Naše média dávají informace z celého světa. Americká média se zaměřují jen na Ameriku. Nemluví se o světě mimo, to Američany nezajímá.

V čem se nejvíce liší život v USA od života v České republice?

V Americe je všechno velký. Vzduch jinak voní. Je to spíš o pocitech a o emocích. Naučilo mě to hodně. Jediný, na koho jsem se tam mohl spolehnout, jsem byl já sám. My si ani neuvědomuje, co tady máme.

Mluvíte tedy o životní změně, kterou jste prožíval. To byste asi pociťoval, i kdybyste se přestěhoval do jakékoliv jiné země.

Ano. Ale skutečně, to je ten největší rozdíl, který pocítíte, když se přestěhujete do ciziny. Tady máte svoji rodinu a přátele. Když jste jinde, musíte se vypořádat s různými bariérami, s jazykovou, kulturní…

Měl jste kulturní šok?

Ano. V Americe jsem poznal spoustu národů, takže jsem těch kulturních šoků zažil mnoho. Už třeba jen odlišnost slavení Vánoc v Americe a v Česku.

Jaký z těch kulturních šoků byl pro vás nejvíce zajímavý a nejvíce šokující?

Jeden zvyk jsem skutečně nepochopil. Nejednalo se tedy o americký zvyk. Ale jednou jsem se dostal do skupinky lidí ze západní Sibiře. Tam bylo zvykem, že jeden vzal flašku s vodkou a naléval druhému z lahve přímo do pusy. Bylo jen na nalévajícím, kdy bude mít ten druhý dost. Končilo se většinou u třetí nebo čtvrté flašky na osobu. Překvapilo mě, že to tak nevedli pouze pánové, ale i dámy.

Do toho jste se také zapojil?

Ne, ne. Na to jsem neměl sílu. (směje se)

Existuje nějaký český zvyk, který by vaše okolí v Americe překvapil?

Naše Velikonoce, které jsou zrovna za dveřmi. Nebyli schopni pochopit, že je u nás normální našlehat dívce pomlázkou. Tam by z toho bylo hlášení na policii. (směje se)

V čem vás život v cizině obohatil?

V životě to funguje tak, že když něco dává, tak druhou stranou bere. Tahle zkušenost se nedá vyčíslit. Dostal jsem možnost se učit, nahlédnout na věci jinak díky lidem z různých zemí. Seznámil jsem se například s člověkem, který mi vyprávěl, že jeho děda byl lidojed. Říkal, že u nich na Fidži to bylo kdysi normální. Všechny tyhle kulturní šoky vás obohacují.

A co cestovatelské zážitky?

Hodně jsem chodil po horách. Svého času jsem bydlel v Kalifornii a prochodil tamní okolí. V Čechách se vám pravděpodobně nestane, že byste několik dní šla a nepotkala jediného člověka. Když jsem vyrazil na osmidenní trasu, tak jsem první čtyři dny potkal maximálně pár medvědů. Po čtyřech dnech jsem potkal na úseku Pacifické hřebenovky kousek od Yosemitského národního parku takového zarostlého chlápka, který mířil do Kanady. Každoročně se této trasy dlouhé asi 2600 mil účastní přibližně tři sta nadšenců, včetně tohoto zarostlého pána. Samozřejmě ne každý to zvládne dokončit. Na takové cestě skutečně můžete potkat zajímavé lidi.

Pustina nad jezerem Tahoe, kde se Jiří Šrámek setkal s cestovatelem.

Vnímáte teď věci jinak, když jste se vrátil?

Naučilo mě to na věci koukat jinak než z českého pohledu. Všichni mi říkali, jak moc se toho změnilo za těch devatenáct let. Byl jsem zvědavý. Pak jsem přijel mezi ty lidi, co zde žijí. A oni velice vážně oznámí, jak je to tady úžasné, protože „ten panelák dostal izolaci a je barevný“.

Takže si myslíte, že je Amerika vyspělejší?

Ne, to zase ne. Většina Američanů je, se vší úctou, jednoduchá. Mají velká srdce, jsou ohromně tolerantní a nápomocní. Ale jediné, co chtějí, je jít do práce, splnit si co musí, zapnout si televizi a dát si hamburger. Žijí ze dne na den a odmítají vystoupit z komfortní zóny. A pak je tu právě ta elita. Úspěšné jedince vytahují nahoru. Amerika kupuje inteligentní lidi z celého světa. A to táhne jejich ekonomiku dopředu.

Co Američané a stereotypy? Máme je vůči nim právem?

Všude jsou velké vzdálenosti, takže jejich život je hodně spojený s autem, nedostatkem chůze a nezdravým jídlem. Moc nevaří. Jejich kulinářským vrcholem je rozmrazení pizzy. Takže ano, je to obézní národ. Nemůžeme to ale říct tak obecně. Takovou přímou úměru bych viděl v tom, že vzdělanější Američané o sebe hodně dbají a hodně sportují. Starají se o své zuby. Musí mít hezký úsměv. Tím se hodně liší od Čech. Ve Spojených státech by nezaměstnali člověka s nehezkým úsměvem a se zkaženými zuby třeba na recepci.

Liší se od naší povahy ta americká hodně?

Čecha se zeptáte, jak se má a on si začne s největší pravděpodobností stěžovat. Američan nasadí úsměv. Přitom my Češi se máme dobře, můžeme cestovat a když se nám něco stane, tak nás ošetří. Ne pro každého na světě je to samozřejmost. Také můžu říct, že ne moc Čechů mi pomohlo.

Američané jsou více nápomocní?

Každá národnost považuje za pomoc něco jiného. Vrátím se k začátku rozhovoru. Kdybych Čechovi řekl, že nemám kde spát, otevřel by dveře a nechal by mě u sebe přespat. Američan vás navede na hotel. Pomáhají jiným způsobem. Později jsem pochopil, že ten kamarád, který mi domlouval bydlení, neudělal nic špatně. On mi akorát pomohl americkým způsobem. Dal mi střechu nad hlavou na pět dní, odkázal mě na benzínku, kde jsem si mohl sehnat práci a dal mi noviny. Tenkrát jsem to bral skoro jako národní zradu.

Cítíte, že je váš domov ve Spojených státech?

Já mám domovy dva. Ale když říkám „u mě doma“, tak myslím svůj domov v Americe.

---

Šestačtyřicetiletý Jiří Šrámek se před měsícem vrátil po téměř dvaceti letech ze Spojených států do rodných Čech. Celou dobu se v Americe živil rukama, pracoval na stavbách, a dokonce si tam založil vlastní stavební firmu. Do budoucna by se chtěl pravděpodobně do Ameriky, kde cítí svůj domov, vrátit.