Amerika bez filtru: Americká kuchyně, aneb to, jak se dělají tlusté děti (3. část)

První týden se v kempu nese spíše v klidném tempu, alespoň co se pracovního nasazení týče. V přední části prádelny objevujeme police, které jsou plné dek a polštářů. Drtivá většina z nich je prorostlá hnědou a zelenou plísní. Někdo chytrý se pravděpodobně snažil veškeré vybavení zazimovat, bohužel neúspěšně. Děravou střechou na polštáře a deky tekla celé měsíce voda. A co víc, staly se mimo jiné útočištěm čipmunků a veverek, o čemž svědčí velké množství hlodavčích bobků nejen na jejich povrchu. Známe tak odpověď na otázku, proč jsme první den dostali vše plesnivé. Snažíme se tento poklad protřídit, aby se v dalších letech neopakoval onen incident s rozdáváním plesnivých polštářů nevinným evropským brigádníkům. Ty, jež jsou plesnivé jen z malé časti, přepíráme a zbytek vyhazujeme. Mohu tak odteď spát na relativně čisté podušce.

Veverky a čipmánci nám vždy při praní asistovali.

Příjezd nenasytných dětských krků pro všechny představuje změnu denního režimu. Já začínám s ostatními holkami plnit pračky propocenými ponožkami. Ty vyvolené z nás vytahují z praček sem tam nemilá překvapení. Naštěstí nám zbývá spousta času i na nasbírání vitamínu D a povalování se na lavičkách. Dny mých přátel na pozici „kitchen staff“ se svým průběhem zcela liší od těch mých. Nasytit osm set hladových krků třikrát denně stojí nějaké úsilí. Zvláště, pokud je drtivá většina těchto krčků, amerických. Díky příběhům hrdinů z kuchyně, které mi jsou zprostředkovávány z první ruky a jež mi jsou každý den barvitě líčeny, mám možnost nahlédnou pod pokličku příprav nám servírovaných pokrmů a nakouknout za zdi kuchyně šéfa Davida, kterou by nejeden z přeživších nazval s trochou nadsázky „peklem na zemi“.

Největší utrpení ve formě jídla zažívají vegetariáni. Američané milují maso a obdobně jako je u nás v oblibě kuřecí, tak je ve Spojených státech obvyklá konzumace hovězího. Pro ty, jež si zvolili cestu odmítnutí pojídání masných výrobků tak čeká denně servírovaná houba naložená v octě. Která víc, než jako houba s octem chutná jako ocet s čímsi připomínajícím houbu. Když dojdou houby, připraví se tofu. To má oproti houbě velkou výhodu – nijak nechutná.

Limonády, chuťově odpovídající stoprocentním rozpuštěným lízátkům, si musím alespoň ze dvou třetin ředit vodou. Pro malé metr deset vysoké americké ratolesti tato dávka cukru obsažená v jedovatě barevném nápoji není dostatečná. Limonádu si stejně jako já upravují k jejich chuti, mají pro to ale odlišnou taktiku. Místo naředění do tekutiny přisypávají další pytlíčky cukru. Pravděpodobně pro případ, kdyby onen rozpuštěný cukr prezentovaný jako chutná limonáda, nebyl dostatečně sladký. Mimoto mají děti každé ráno k dispozici také stroj na horkou čokoládu, který se po snídani vypíná (asi snaha o omezení denní dávky sladkého). Závislost na cukru jim však nedovoluje držet se od tohoto stroje dál. V případě, že nejsou pozorovány, a zároveň se dokážou dostatečně vzdálit od svého dohledu, chodí z automatu rabovat alespoň sladký čokoládový prášek.

Modrý tlamolep plný cukru.

Za nejzdravější jídlo, kterého se nám dostává jsem považovala na ohni grilované kuřecí maso. To je skutečně lahůdka zdejší kuchyně. Přepokládala jsem, že se jeho příprava cukru vyhne. Měla jsem naivní představy. Za zdravější jsem jej považovala pouze do doby, než jsem se stala svědkem jeho dochucování. Do plastových boxů byly kusy prsních řízků nakládány do roztoku, kam šéf David neohroženě vysypal enormní množství cukru, dokud lák nezískal konzistenci tekutého písku. Maso v něm nechal několik hodin uležet.

Mé stravování zde nejde ruku v ruce s představou o vypracování se do vysněné letní formy. Bohužel ne moji vinou, jídlo na výběr nedostávám a musím jíst to, co je. Ke snídani obvykle něco sladkého. Jedinou slanou snídani dostáváme v podobě bagelu či míchaných vajíček z prášku (také jsem nevěděla, že něco takového existuje). O snídani si většinou hodně dopřávám, máme zakázáno vynášet jídlo mimo prostory jídelen, a tak vím, že bych musela bez svačiny dlouho hladovět do oběda. Obědový talíř vypadá asi následovně: osmažený toastový chléb na řádné vrstvě oleje v sobě skrývající plátek sýra, posypaný solenými chipsy a v mém případě miska zeleninového salátku, který mi po dvou týdnech začíná lézt krkem. K dispozici jsou samozřejmě pouze plastové příbory a plastové kelímky. Američané podporují model stravování, který býval užitečný možná tak v době, kdy se lidé mohli bát hladovění – a tak si systematicky vytvářejí vrstvu tuku. Docilují toho přípravou vydatných večeří. Ty jsou vždy zlatým hřebem dne. Běžně se věnují jejich přípravě od rána.

Oběd: naolejované toasty s chipsy.

Kromě toho, že po necelých dvou týdnech se má postava mění k nepoznání, začínám mít i velké bolesti. Ty se snažím přetrpět. Po práci chodím každý den běhat a cvičit do místního fitness centra. Snahou o záchranu své postavy trávím dvě až tři hodiny denně. I přesto přibírám a přestávám se ve svém těle cítit dobře. Křeče mě po cestě z fitka přemáhají a dělá mi problém se držet na nohou, položila jsem se do jehličí a snažím se je rozdýchat. Přeji si jíst normální zdravé jídlo. Tohle mě ničí. Vím, že následující minimálně dva měsíce jsem odkázána na žaludek vrtající stravu.

To, co kuchyně vyprodukovala nebylo jediným zlem místního „pekla“.

„On je neskutečný, dneska jsem si vzal rukavice, když jsem vytahoval rozpálené plechy z pece a David se mi začal smát, že nemám být „pussy“ a nutil mě to vzít bez rukavic“, svěřil se Tomi, jediný místní Slovák. Když jej Tomi pobídl, aby se toho sám zkusil dotknout, odvětil jen, že pro něj je to příliš horké.

„Já zase dneska četla, že v jiném kempu jedné holčině omylem spadlo jídlo na zem a vedoucí ji nutila jej sníst ze země, že na jiné už nemá nárok,“ líčila jedna z Češek. Nemohu se dočkat na srpen, až děti odjedou a společně s děvčaty z prádelny nastoupíme na posledních pár dní do kuchyně.