Amerika bez filtru: Na druhém konci světa aneb to, co se na Instagram nehodí (1. část)

Už tomu bude téměř rok, co jsem odlétla do Spojených států v domnění, že na mě za „velkou louží“ čekají nejlépe strávené tři měsíce mého života. Tak to ostatně alespoň studentský program, přes který jsem Ameriku navštívila, sliboval. Zpětně mohu konstatovat pouze to, že můj let do neznáma byl všechno, jen ne to, co jsem očekávala.

Na letišti v Praze.

Prvních dvacet čtyři hodin, kdy stojím nohama na zaoceánské pevnině, se má hlava vznáší v oblacích. Nejde ani tak o to, co se kolem mě děje. Pravděpodobně mám dosti otupené smysly z nedostatku spánku zapříčiněného časovým posunem. Samozřejmě, všechno je nové a velké. Procházím městem Newark, kde jsme společně s naší šestičlennou bandou Čechů úspěšně přistáli, a nasávám okolní atmosféru. Mé nadšení nesnižuje ani nepříznivé počasí a nekonečný déšť. Plním si přeci svůj sen! Newark je skutečným městem černochů. Bílí jsme tam pouze my. Je to pro mě nové. V kostech cítím, že dobrodružství začíná. To ale ještě netuším, v jaké podobě na mě čeká.

Z deštivého města se vracíme rachotícím autobusem zpět na letiště, kde se setkáváme se zbytkem pracovní síly. Tváře nám zatím neznámých kolegů patří lidem z řad Poláků, Maďarů, Australanů či Angličanů. Po pár minutách čekání pro nás přijíždí dva žluté autobusy, přesně takové, jako je známe ze Simpsonů. Akorát za volantem nesedí vlasatej Otto, ale spíše Eleanor Abernathyová, známá jako kočičí žena. Podobná jí je nejen svou vizáží, ale rovněž děsivým smíchem a s trochou představivosti i jejím stylem řízení. Zkrátka, na co držet volant. Kolegy vyšší sto osmdesáti centimetrů pohltil strach z možného vyražení zubů vlastními koleny. Sedačky jsou odměřeny na krátké dětské nožičky, takže něco jako pohodlné sezení po dobu několika hodinové jízdy představuje nedosažitelný luxus.

Odjezd z letiště ve žlutých školních autobusech.

Z rušné civilizace přijíždíme do nekonečně hustých lesů. Na konci cesty se tyčí uvítací cedule dětského tábora, který se stává naším domovem po dobu následujících deseti týdnů. Autobus zastavuje přímo u jásajícího ceremoniálu zbytku pracovního personálu, který na nás již dva týdny netrpělivě čeká. Součástí uvítání je i pravá americká bašta, kterou asi nelze slovy popsat, ale máme všichni hlad, tak žádné stížnosti. Jednou za čas mi přeci trocha nezdravého jídla žaludek neprovrtá. Pokrm nám je servírován sice na papírových talířích, zato plastovými příbory či kelímky se nešetří.

„Už jste najedení? Tak pojďte všichni podle skupin, kde budete pracovat, uložíme vás do bunků,“ zvolal jeden z vedoucích kempu.

Ve skupině určené pro pozici loundry a housekeeping, kterou zastávám i já, vede náš vedoucí nekonečný monolog, z něhož prakticky nerozumím jedinému slovu. Za to tedy může spíše má neschopnost než cokoliv jiného.

„Povlečení na postele máte ve vedlejší místnosti,“ pronáší závěrem a udává pokyn k rozchodu.

V tmavé jídelně se v rohu místnosti povaluje na zemi pár roztrhaných špinavých pytlů. Nechápavě se rozhlížím. Dochází mi, že jsem přišla jako poslední, a tak už zkrátka nemám možnost výběru. Do ruky popadám největší pytel, je ze všech nejplnější. Na zemi se válí dva malé špinavé polštáře, prorostlé plísní. Smířlivě polknu, popadnu plísní prorostlý polštář a vyrážím hledat svoji chatku.

Jeden z plísní prorostlých polštářů, na kterých jsme měli spát.

Mé kroky směřují do polorozpadlé boudy na kraji lesa rozprostírajícího se na druhé straně jezera. Přes kořeny stromů se trmácím se svým enormně velkým kufrem plným zbytečných krámů, které beztak za celý pobyt nevyužiji. V chatce jsem odříznuta od Češek, se kterými se již dva dny znám a které pro mě představují jediný zdroj lidského kontaktu. Samozřejmě, přišla jsem opět poslední, nemám možnost výběru. Mám jen svoji postel obklopenou neznámými na druhém konci světa, než mám svůj domov a svoji postel. Celkem nás je v chatce šestnáct dívek. S těmi se společně dělíme o dvě sprchy a dva záchodky.

Má postel je ve skutečnosti spodní část nařezané palandy. Dívky vedle mě mají štěstí. Stačily si ulovit horní část z nařezané palandy a získaly tak úložiště pro svůj kufr pod postelí. Já ten svůj obří musím nechat v úzké uličce. Už teď věřím tomu, že mě budou ostatní zbožňovat, až se o něj v noci přerazí. Přeci jen černá barva není v přítmí nijak zvlášť výrazná. A vůbec boj o prostor na osobní věci neskončil výběrem postele. Každá máme k dispozici vedle postele pouze jednu malou poličku se třemi přihrádkami. Každý centimetr se tak stává důvodem k obnovení obranných pudů vlastního teritoria.

Je už pozdě večer. Venku společně se západem slunce klesla i teplota a vzduch se nasákl neskutečnou zimou a vlhkostí deroucí se do chatky. Mezi střechou a stěnami je přibližně třicet centimetrů volného prostoru, kterým dovnitř profukuje. Jediné, co si teď opravdu přeji, je spánek. Z pytle vytahuji dvě prostěradla. Následně sahám po povlaku na polštář, který vypadá jako corpus delicti vášnivé noci. Mírně řečeno. Upřímně pochybuji, že se onu skvrnu připomínající rozkydlý bílý jogurt snažil někdo vyprat. A jako vrchol mého balíčku na mě čekala deka. Ta připomínala tedy spíše starý kus hodně používaného hadru na podlahu či nechutného vypelichaného koberce. Noc musím strávit ve dvou mikinách a pod prostěradlem. Díky bohu za to, že jsem měla v pytlíku dvě. Pod kusem starého koberce odmítám spát. A matrace? Ta se pyšní tloušťkou maximálně deseti centimetrů.

Oficiálně prezentováno jako deka. Prvotní účel této látky byl ale pravděpodobně jiný.

Má životní lekce začíná, já usínám v nevědomí, co mě čeká další dny.