Amerika bez filtru: Melodie prvního rána aneb to, na co jsem se snažila zapomenout (2. část)

Probouzím se do deštivého rána. Pršelo celou noc a já skoro nespala. Projíždí mnou mráz. Otírám z displeje mobilu řádnou vrstvu rosy, která se na něm vysrážela po dobu vlhké noci. Rychle si jdu zkontrolovat i svůj notebook. O tom, v jakém je stavu, radši nemluvím. Vlhkost se na něm také podepsala. Mohu být ráda, že ještě nebyl odcizen, dveře od chatek nemají zámek a nedají se dovírat. Trpce zjišťuji, že stále nemám signál. Nic jako Wifi zde neexistuje a internet přestal fungovat přibližně dvacet minut před vjezdem do kempu. Jsme odříznuti od všeho. Vnímám to ale jako skvělou výzvu naučit se v dnešní konzumní společnosti něco trochu nového.

Nevyspalá se zvedám se svými pochroumanými zády z postele a mé kroky míří k umyvadlu. Stěny umývárny jsou pokryté černou plísní. Po své levici mám dva záchody, díky nimž poznávám pravou hodnotu soukromí. Místo zpěvu ptáků mě tak po ránu budí melodie něčích útrob. Tato melodie je doprovázena mimo jiné dívčím výskotem. Oba záchody jsou mezi sebou propojené, a tak splachující dívka ošplíchla té druhé zadek záchodovou vodou. Je to tady divočina. Zavádíme pravidlo varování předcházející spláchnutí. Velkou srandou je také zjištění, že pokud spláchne jeden záchod, druhý už ne.

Sprchy máme také dvě. Jeden sprchový kout je bohužel rozbitý, a tak voda stříká i za stěnu. Sprchu tak dostanou i dívky, co o ní zrovna nestojí. Konečně známe odpověď na otázku, proč máme plesnivou i podlahu.

Hnijící dřevěná podlaha, kterou nám na přání asi po třech týdnech opravili... Vodou nasosaná rohožka letěla pryč hned druhý den.

Ranního pobytu v koupelně už bylo dost, hurá do práce. Pozitivní nálada mě ani přes nepřízeň okolností neopouští. Poznávám tady sama sebe. Zjišťuji, že dokážu být stále optimista a nepotřebuji k tomu mnoho. Děti mají do tábora přijet za pár dní a musíme ještě vše nachystat. Rozhlasové hlášení udává směr našim krokům k oficiálnímu přivítání celého pracovního týmu. Všichni se scházíme před velkou budovou, řadíme se do front podle jmen. Na jejich konci dostáváme batůžek s chipsy, propiskou a jmenovkou. Ti, co jsme již batůžkem obdařeni jsme obdrželi pokyn ať se přesuneme do vedlejší fronty. Ta byla ještě delší. Člověk by si byl pomyslil, že na jejím konci čeká nějaká odměna. Jedná se ale o kontrolu vší. Prý se tady každoročně vyskytnou, i přes pravidelné vší kontroly. Tvář neznámé paní mě vyzývá ať přistoupím, jsem další na řadě. Potupně si sedám na židličku a nechávám si vlasy projíždět dřevěným klacíkem. „Máš to dobrý,“ prohlašuje neznámá paní a já se přesouvám k dalšímu stanovišti na našem rozvrhu.

První dny máme od vedoucích kempu nachystaný herní program, který by nás měl všechny stmelit a udělat z nás tým. K naší smůle celé dny prší a my tak všechny aktivity provádíme v dešti. Suché oblečení a boty představují opět nedosažitelný komfort. V celém kempu není suchého místečka, kde by mohly promoklé kusy oblečení usychat. Po několika denním nošení extrémně mokrých bot zkouším využít pravěkou sušičku, kterou mi má práce v prádelně umožňuje využívat. Snažila jsem se tomuto zoufalému kroku vyhnout, abych tak nezkracovala botám na životnosti. A ač jsem využila nejnižší možnou teplotu, tak se mi boty později celé rozpadly na pět kusů. Chodím tak s děravými boty s napůl přilepenou podrážkou, která beztak nevydrží přilepená ani cestu do fitka. Vysoká teplota podrážku roztáhla, že již neodpovídala původnímu tvaru a velkosti boty. Cvičím holt s podrážkou jen na jedné botě.

Moje boty po prvním týdnu - bez podrážky.

Personál je dělen na dvě části – counselory (vedoucí) a support stuff (pomocnou sílu). Do kategorie „support stuff“ patříme prakticky všichni, co pocházíme ze zemí, kde angličtina není mateřštinou. Náš tým tvoří Češi, jeden Slovák, sousedé z Polska, Maďaři a Mexičané. Na první pohled by se mohlo zdát, že být levnou pracovní silou z Evropy, je nevýhoda. Prozatím. Benefity to s sebou přinese až následující týdny, kdy přijedou děti a vedoucí je budou mít dvacet čtyři hodin na krku. Tak nás alespoň uklidňují zkušenější kolegové z Mexika. Mexičané sem jezdí pracovat do kuchyně už roky. Vztahy mezi Mexičany a Američany nejsou zrovna dvakrát přátelské a taky s nimi podle toho zacházejí. Nemusím tu být dlouho a už teď vidím, že kuchyně v americkém kempu je to poslední místo na světě, kde bych chtěla být. Mexičané mají speciální chatku, která je hned vedle zadního vchodu do kuchyně. Šéf je tak může povolat do práce kdykoliv se mu zamane. Mají dokonce jiný režim než ostatní, chodí do kuchyně kolikrát na pátou nebo na šestou ráno a odchází povětšinou jako poslední. Speciální finanční ohodnocení je ale nečeká. Tento způsob zacházení je naprosto nic v porovnání s tím, co se v kuchyni bude odehrávat následujících pár měsíců.